Dominantou dnešního vzhledu města jsou stavby spojené s činností středověkých stavitelů – radnice, kostel Nanebevzetí Nejsvětejší Panny Marie a sv. Mikuláše, hradby. Byly dílem týmů zedníků a kameníků projíždějících Slezskem. Technickým řešením, které tehdy vzniklo a je neobvyklé v evropském měřítku, byl boleslawiecký akvadukt, který město zásoboval vodou a odváděl odpadní vody do řeky Bóbr. Byl zásobován Pramenem - Queckbrunnen, jehož voda údajně měla zázračné vlastnosti. Začátky města jsou spojeny také s činností zlatokopů. Těžba zlata přinášela tak velké příjmy, že kníže Boleslav Vysoký v roce 1190 založil osadu Bolesław. Osada, která byla základem pozdějšího města, vznikla v místě, kde se dříve nacházely pověstné Tři Krčmy (Trzy Karczmy), které poskytovaly ubytování cestujícím přepravujícím se přes řeku Bóbr.

Wendel Rosskopf /kol. 1480 – 1549/

Jeden z nejvýznamnějších slezských architektů první poloviny 16. století, který ve své práci spojoval pozdně gotické a renesanční prvky. Zkušenosti získaval v královské pražské huti pod vedením Benedikta Rieda. První mistrova díla vznikla na jihu Čech. Od roku 1518 Rosskopf velmi aktivně působil na území Horní Lužice a Slezska, mj. přestavoval pro lehnicko-brzeského knížete Fryderyka II zámky v Grodźci, Legnici a Brzegu, řídil renesanční přestavbu velkého souboru světských staveb v Görlitz a stavebně rozšířil radnice v Bolesławci a Lwówku, kde vznikly místnosti se skvělými síťovými klenbami hvězdového typu.

Radnice – nám. Rynek 41 (1)

První, dřevěná stavba radnice byla postavena zřejmě v druhé čtvrtině 14. století. Po jejím zničení husity byla roku 1432 postavená nová zděná budova. Nejstarší část dnešní radnice tvoří severní trakt s věží z konce 15. století, který je dílem sasko-lužické „strzechy“ (což byla skupina putujících po tomto kraji zedníků a kameníků), což dosvědčují okenní a portálové detaily. Wendel Rosskopf v letech 1525-1535 významně stavbu rozšířil, kdy byl postaven jižní trakt z reprezentativním sálem Radních (v současné době Obřadní síň). V letech 1776-81 budova prošla barokní přestavbou a koncem 19. století byla stavba „očištěna", byly zbořeny okolní obchůdky a stánky a do fasády byly zazděny renesanční portály z domů stojících kolem náměstí.

Obřadní síň – nepříliš velký sál díla Wendela Rosskopfa, o rozměrech pouhých 10,5 x 7 m. Má překrásnou síťovou klenbu – jemně vedené čáry žeber tvoří šestiramenné hvězdy a dávají celku dojem lehkého neklidného pohybu. Tato dekorační řešení Rosskopf převzal od svého mistra, proslulého Benedikta Rieda, který podobné řešení uplatnil v královském Vladislavském sálu na Hradčanech v Praze.

Hladomorna – temná komora pod radniční věží byla po dlouhá léta v zapomenutí, až do jejího odhalení roku 1921. Hladomorna sloužila jako vězení, což se dozvídáme z nápisu na severním traktu radnice: Jus cole; perniciosa viris iniuria res est – dodržuj zákony, nespravedlnost tě zatratí. Právě v této hladomorně byl začátkem 16. století vězněn dlouhodobý starosta Anshelmus Scholz, který se po odevzdání úřadu opovážil postavit proti magistrátu. Byla to v tehdější době velice věhlasná událost. Když zástupci vedení města umístili Scholze ve vězení, dokonce zbagatelizovali královský glejt a nezúčastnili se procesu, ke kterému je horkokrevný starosta dohnal. Tento konflikt se proměnil v „soukromou válku“ mezi Scholzovými syny a magistrátem, která způsobila městu četné vážné škody.

Kostel Nanebevzetí Nejsvětejší Panny Marie a sv. Mikuláše (2)

Původní stavba z 13. století byla zničena v době husitských nájezdů v roce 1429. Kolem roku 1442 byla obnova chrámu zahájena a brzy i přerušena. Dnešní podoba kostela pochází z let 1482-92. Gotická trojlodní pseudobazilika byla postavena sasko-lužickou „strzechou“ (skupinou putujících po tomto kraji zedníků a kameníků). Na přelomu 15. a 16. století byla stavba doplněna z jižní a západní strany bohatě zdobenými pozdně gotickými portály a začátkem 16. století byly k jižní boční lodi dostavěny kaple. Klenba podkruchtí v jižní lodi kostela s křižujícím se useknutými žebry, opakujícím se motivem čtyřramenné hvězdy a s kartuší z letopočtem 1521 pochází z Rosskopfovy dílny.

Kámen připomínající založení kanalizační sítě, prostranství v ul. Bankowa (3)

V roce 1531 byla zahájena stavba akvaduktu, který vedl podzemními zděnými tunely. Bolesławiecký systém byl pravděpodobně druhým takovým řešením ve středověké Evropě, po vynálezu milánských mnichů z 12 století. Díky převýšení – Pramen-Queckbrunnen, který zásoboval město vodou, se nacházel v nadmořské výšce 205 m, a řeka Bóbr ve výšce 170 m - bylo možné přivádět vodu do domů a odvádět odpadní vody do příkopů a odtamtud na území nacházející se u řeky Bóbr. Název Pramen – Queckbrunnen, jedni vykládali jako "Živý pramen“ a druzí jako „Dobytčí pramen“ - napajedlo. Nacházel se o dvě střely lukem /240 m/ východně od města. Stavba pramene byla čtyřúhelná, zpočátku obklopena dřevěnými „trámy“, teprve roku 1559 byla obezděna tesanými kameny. Pramen byl 13,80 m dlouhý, 8,40 m široký a hladina vody byla ve výšce 0,30 m. Dle legendy z pramene vytékaly tři stroužky: pro trpící žízní zvířata, pro lidi prahnoucí po spravedlnosti a manželské věrnosti a třetí, která měla zaručit věčný život. K prameni, zvláště ve středověku, mířily četné poutě. Pili z něho český král Ferdinand /27.05.1538/ i švédský král Karel XII /14.09.1707/. Pramen byl opěvován mnoha básníky, především v době renesance. Občané Bolesławce si také mysleli, že vyjímečná chuť a moc jejich široce proslulého piva jsou výsledkem tajemných vlastností pramenité vody.

Hradby (4)

První písemná informace o hradbách se objevila v roce 1316, i když zřejmě existovaly i v dřívější době. Současná, částečně zachovaná podoba městských fortifikací pochází z let 1479-80. Byl to dvojitý prsten hradeb z baštami na obdélníkovém a půlválcovém půdoryse se systémem příkopů a rybníků. Město mělo tři brány: Horní (východní), Dolní (západní) a Mikołajską (Mikulášskou - jižní). V době napoleonských válek byly hradby ve velké míře zničeny a v roce 1841 bylo rozhodnuto o proměně bývalých fortifikačních prostranství na promenádu – malebnou procházkovou alej.

Mikulášské předměstí (Przedmieście Mikołajskie) – v současné době prostranství na obou stranách ulice Komuny Paryskiej (5)

Zlatokopové bydleli v nejstarším předměstí, kterému se říkalo Mikulášské (Mikołajskie), kde roku 1202 postavili kostel sv. Mikuláše, který byl patronem horníků. Dle legendy přinášeli horníci každý den kameny na stavbu městských hradeb. Bolesławiecští horníci kolem roku 1224 byli údajně sdruženi do tří cechů: Złotej Działki, sv. Mikuláše a Srebrnego Okrucha. Všichni hledači zlata museli dodržovat stanovená pravidla. Hornické práce bylo možné zahájit teprve po obdržení povolení vodního mistra. V případě nalezení zlata na parcele bylo nutné odevzdat 1/4 majiteli a 1/4 svému pánu. Aby se předešlo situaci, že horníkům v důsledku pití v krčmách vzniknou dluhy, hostinským byl stanoven zákaz prodeje vína a piva horníkům.

Městský les na ul. Jeleniogórska – zbytky důlních děl (6)

Zlato bylo těženo v Městském lese jižně od města, což i potvrdily novodobé archeologické průzkumy. Lesem, kterému se říká Zeche /Důl/, protékal potok Złoty Strumień zásobující rybník Złoty Staw. Na základě geologických průzkumů bylo zjištěno, že zlatonosné písky a štěrky v okolí Bolesławce - Lwówka – Złotoryje jsou úzce vzájemně propojené. Zlatonosné usazeniny spojené s krkonošsko-jizerským masivem, vypláchnuté povrchními vodami, ve formě mikroskopických plíšků a šupinek byly dopravovány řekami. Druhotná ložiska se vytvářela u ostrých zatáček, v místech zúžení koryta nebo před překážkami. V důsledku archeologických průzkumů byly nalezeny zbytky důlních děl a jám. Zlato v zlatonosném písku se těžilo ryžováním v miskách nebo pračkách. Na základě historických zdrojů a průzkumů lze konstatovat, že doba prosperity hornictví v bołeslawiecké oblasti trvala od poloviny 12. století do pol. 13. století, poté došlo ke snížení intenzity činností. Důvody ukončení hornické činnosti jsou spojené se smrtí mnoha horníků v bitvě s Tatary u Lehnice v roce 1241 a rovněž se snížením rentability těžby zlata. Stanovit objem těženého zlata v okolí Bolesławce je velmi obtížné. Dle Gansela procházela lesem Zeche druhotná vrstva zlatonosných písků ve tří různých úrovních a šířkách cca 8 m, která patřila k vrstvě dlouhé přibližně 56 km, která vedla i Lwówkem. Obsah zlata činil cca 25 až 100 g na tunu písku. Někteří badatelé hodnotili objem zlata mnohem níž, od 2 do 14 g na tunu.

Městský les na ul. Jeleniogórska – oprava vchodu do štoly

V roce 1905 byla zahájena rekonstrukce vchodu do štoly, která navazovala na zápisy o hornictví zlata v kronikách. Kronikář z 16. století F. Holstein psal, že viděl stopy odvalů, kdežto 2 až 4 míle od města našel samotné doly. Také jiný dějepisec J.Bergemann začátkem 20. století našel doly a sám se i pokoušel těžit cenný kov.