Mnohostaleté keramické tradice lze najít ve sbírkách Keramického muzea a vydáme-li se po stopách proslulých hrnčířů a keramiků – J.G. Joppeho, W. Pukalla a A. Henniga. Město vlastní také několik významných sochařských prací známých umělců – J.L.Webera, K.F. Schinkla, P. Breuera a bolesławianky J. Bary-Doussin.

Johann Gottlieb Joppe /1723 – 1788/

Slavný hrnčíř se narodil v protestantské rodině, v saském městě Muskau, ve známém keramickém středisku. Do Bolesławce přijel v roce 1751, kde absolvoval mistrovské zkoušky a získal občanská práva. Po dvou letech pobytu ve městě, ve věku 30. let, Joppe vyrobil ve své hrnčírně na ul. Zgorzelecka Wielki Garniec (Velký hrnec).

Wielki Garniec (Velký hrnec) – náměstí (34)

Dnešní Wielki Garniec, který je dílem W. Garnika a A. Trzasky navazuje na  slavné Joppeho dílo z roku 1753. Původní Wielki Garniec měl pompézní rozměry: výška – 2,15 m obvod v polovině – 4 m objem – 1970 litrů váha – 600 kg Není však známo, jak dlouho trvala příprava hlíněného obra. Hrnec byl ponechán na hrnčířském kole a vzhledem k velikosti nebyl vypalován, ale postupně pomalu sušen. Realizace musela probíhat v etapách – Joppe pravděpodobně točil odděleně jednotlivé kruhy a potom mistrovským způsobem spojil všechny části. Práce byla důkazem velkých dovedností a skutečného hrnčířského umění. Wielki Garniec byl roku 1893 přemístěn do pavilónu na ul. Kubika, a následně v r. 1911 do Muzea. Byl však zničen za druhé světové války.

Keramické muzeum na ul. Mickiewicza 13 (35)

Městské muzeum v Bolesławci bylo zřízeno dne 9. 11. 1908. Vedení města věnovalo na tento účel 25 tis. marek. Projektem přestavby byl pověřen E. Balzer. V muzeu byly shromážďovány archeologické a národopisné sbírky, výrobky uměleckého řemesla, včetně velké sbírky nádobí z Bolesławce i okolí. Dnešní muzeum působí od r. 1953 a od r. 1967 shromažďuje sbírku bolesławiecké kameniny a evropské keramiky. Na stálé expozici je možné shlédnout nejstarší žebrované džbány pokryté hnědou zemní glazurou, džbány s hladkými břichy pokryté bílými příložkami, nádoby s antickými motivy projektu J.G. Altmanna, první nádoby zdobené otiskovou metodou, nádoby pocházející z bolesławiecké Keramické školy a výrobky místních podniků: Juliusa Paula /založeného r. 1893/, Hugo Reinholda /založeného r. 1897/, Roberta Burdacka /založeného r. 1881/ a Carla Wernera /ním vedeného od r. 1919/. Obdivuhodné je bohatství dekorací a forem bolesławiecké keramiky: kromě otiskové metody se používaly zatékající, krystalické glazury, zdobení postřikem, malování z kornoutu, technika intarzie. Po 2. světové válce keramická tradice pokračovala. Tadeusz Szafran, profesor krakovské Státní školy dekorativních umění opětovně zahájil výrobu. Podnik „Ceramika Artystyczna” (v překladu „Umělecká keramika“) navázal od začátku vzniku spolupráci se Státní vysokou školou výtvarných umění ve Vratislavi. První projekty pro podnik zpracovali studenti Keramické fakulty pod vedením profesorů Rudolfa Krzywce a Julie Kotarbińské. Muzeum vlastní práce Izabely Zdrzałky, Alicje Szurmińské-Krępowé, Amandy Różańské, Bronisława Wolanina, Wandy Matus, Janiny Bany-Kozłowské. Na výstavě lze shlédnout bílomodrou soupravu, na níž bylo servírováno jídlo Otci svatému Janu Pavlu II. na palubě letadla během jeho odletu z Polska 10.června 1997, která byla vyrobena v Družstvu „Ceramika Artystyczna”.

Wilhelm Pukall /1860-1936/

V roce 1897 vedení města rozhodlo o založení Odborné keramické školy. Řídil ji Wilhelm Pukall. Pukall založil vzdělávací systém především na technických znalostech, avšak stejně důležitá byla i estetika projektovaných výrobků. Ředitel školy zahájil spolupráci s keramickými podniky, a to umožnilo zavedení řady změn. Dosud používané hrnčířské kolo nahradila slévarenská metoda. Objevily se nové dekorace – zatékající a krystalické glazury. Kromě otisků se začalo používat zdobení postřikem, malování z kornoutu, techniku intarzie. Se školou mimořádně aktivně spolupracovaly závody Paula, Reinholda, Burdacka a C.Wernera.

Dům na ul. Kaszubska čp. 4 (36)

Dům, kde bydlel první ředitel Keramické školy prof. Wilhelm Pukall. Dům byl postaven kolem roku 1904 a patřil k pozdní etapě historismu, který byl charakteristický bohatými modernizovanými novogotickými a novorenesančními formami.

Artur Hennig /1880-1958/

Známý malíř, litograf, kreslíř a keramik období modernismu. Od roku 1925 pracoval v bolesławiecké Keramické škole, kde se soustředil na výrobu jednoduchých, funkčních nádob. Hennig prolomil stereotyp napodobování historických vzorů ve prospěch projektování servisů s moderní formou, funkčních, jednoduchých a krásných. Úsporné zdobení mělo zdůrazňovat formu nádoby a usilování o formu čistě funkční ho přiblížilo k Bauhausově estetice.

Královská odborná keramická škola, dnes Průmyslové školy elektronické – ul. Tyrankiewiczów (37)

Byla to jedna ze tří hlavních škol tohoto typu na území Německa, která využívala rakouská řešení. Od svého vzniku do konce 1. světové války se jmenovala Královská odborná keramická škola a od roku 1992 pak Státní odborná keramická škola. Budova postavená v roce 1897 má fasády z nezpracované cihly, která je charakteristická pro architekturu berlínské školy. Hmota stavby je asimetrická, s bočním hlavním vchodem a schodištěm. Budova prezentuje řešení s vysokým užitkovým a technickým standardem, charakteristické do konce 19. století – min. velké, prostorné, jasné místnosti sloužící jako dílny kresby a modelárny. Škola se nachází u velkého zeleného prostranství /tehdejšího Střeleckého parku, dnes Městského parku/. V roce 1930 vznikla Sklářská odborná škola, přistavěná z jižní strany – Glasfachschule. Autorem projektu byl Artur Hennig. Nová část je ukázkou modernistické architektury, která se dokonale spojuje se starší části, s níž vytváří harmonický celek.

Jerzy Leonard Weber - /kol. 1670-75 ? - po 1732 ?/

Jeden z nejznámějších slezských sochařů pozdního baroka, který reprezentuje český proud v plastice první poloviny 18. století. Byl to syn Jana Baltazara Webera, dvorního sochaře knížete von Schwartzenburka ve Frankonii. Žil ve Świdnici, kde roku 1699 obdržel městské občanství. Spolupracoval s dílnou jezuitského sochaře Jana Riedla. V rámci této spolupráce vznikla v letech 1704-08 figurální dekorace varhanního prospektu swidnického farního kostela. Rovněž v pozdější době vykonával pro Świdnici mnohé práce, např. sochy svatých ve farním kostele, studni Atlase a Atlantů, práce pro radnici a zámek křešovských opatů. Realizoval také sochy pro Cieplice /na objednávků Schaffgotschů/, Duszniky, Namysłów a Vratislav. V tomto městě vykonal své nejvýznamnější dílo – sochařskou dekoraci kaple blahoslaveného Czeslawa v dominikánském klášteře. V Bolesławci, kromě svých prvních prací z r. 1701, realizoval soubor šesti soch dekorujících městské brány /r. 1723/, které byly později přeneseny na náměstí Plac Kościelny, a hlavní oltář kostela Nanebevzetí Nejsvětejší Panny Marie /1723-25/.

Kostel Nanebevzetí Nejsvětejší Panny Marie a sv. Mikuláše – sochy jižního a západního portálu (2)

Sochy jižního portálu představující sv. Rocha a sv. Sebastiana Weber realizoval na objednávku starosty S. J. Wolfgeila. Původně byly ozdobou Horní brány a v 19. století byly přeneseny na současné místo. Na podstavcích chronogramy: „ sanCtVs RoChVs seMper fVIt et aDerIt. In peste patronVs./ sanCtVs sebastIanVs MeDICVs et In peste patronVs”, které tvoří rok vzniku soch – 1723. Sochy západního portálu: Matky Boží, sv. Jadwigy, sv. Josefa a sv. Nepomuckého věnované rodinou Wolfgeilů v roce 1723 byly původně ozdobou Dolní a Horní brány.

Kostel Nanebevzetí Nejsvětejší Panny Marie a sv. Mikuláše – hlavní oltář představující motiv Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie (2)

Hlavní oltář vznikl v letech 1723-25 na objednávku faráře Blutvogla, dle dříve připraveného projektu. Uprostřed dvoupodlažní architektonické obezdívky byl umístěn výjev Nanebevzetí NPM a nahoře představení Svaté Trojice. Na obou stranách centrálního výjevu je postavených 8 soch: sv. Augustina, sv. Mikuláše, sv. Stěpána, sv. Vavřince, sv. Václava, sv. Leopolda, sv. Petra a sv. Pavla, v horním podlaží je 5 menších soch: sv. Jadwigy a sv. Ludmily a alegorie Víry, Naděje a Lásky. Monumentální oltář vyplňuje prezbytář a jeho výzdobu obohacuje barevná polychromie a bohaté pozlacení.

Keramické muzeum, oddělení historie města, ul. Kutuzowa čp. 14 – Jupiterova socha (14)

Socha vznikla v roce 1701 a je považována, vedle ztracené sochy Herkulese, za nejranější Weberovou práci. Dvě zahradní sochy byly umístěny na terase domu architekta Gansela na ul. Zgorzelecka v druhé polovině 19. století nebo na začátku 20. století.

Karl Friedrich Schinkel /1781-1841/

Architekt, scénograf a malíř. Vzdělával se a působil v Berlíně. Reprezentoval romantický proud v klasicistických a novogotických směrech. První práce realizoval v antickém řeckém slohu, v pozdějších navazoval na italskou architekturu. Projektoval i průmyslové stavby. K jeho nejvýznamnějším berlínským pracím v oblasti architektury patří: Nová strážnice, katedra, divadlo a Altes Museum. Dále vytvořil paláce v Charlottenburku, Charlottenhofu, kostel v Krzeszowicích i zámek v Kamieńci Ząbkowickém. Schinkel v malířství upřednostňoval romantickou krajinu a zobrazení gotických kateder. Byl autorem 42 projektů divadelních dekorací.

Peter Breuer /1856 - 1930/

Významný německý sochař, profesor a člen senátu Akademie krásných umění v Berlíně. Z mnoha prací a projektů k nejproslulejším patří jeho velké, monumentální díla. Peter Breuer se účastnil mnoha soutěží na projekty památníků – např. pomníky Bismarcka a K.G. Suareza ve Vratislavi (r. 1899, r. 1892), císařské pomníky v Kolíně a v Halle. Peter Breuer byl představitelem směru nazývaného „naturalistickým barokem“. Dokonalou studii přírody dovedně spojoval s jistou dekorativností. Ve své činnosti používal svobodné a lehké formy a jeho práce jsou zbaveny umělosti, jsou charakteristické půvabem a jednoduchostí.

Sousoší „Ježíš, přítel dětí“ („Jezus, Przyjaciel dzieci”) – náměstí Plac Zamkowy (38)

Pomník byl věnován císařem a pruským Ministerstvem kultury u příležitosti jubilea 150. výročí Královského sirotčince (dnes je to soubor budov na ul. Bankowa). Nadrozměrný pomník je vyroben z bloku sněhově bílého jemnozrného mramoru. Kamenný blok umělec vybral osobně v italské obci Carrara. Sochař rovněž vybral místo pro pomník – byl umístěn na nádvoří tzv. „Starého domu”, postaveného v letech 1755 – 64 zakladatelem Královského sirotčince Gottfriedem Zahnem. Po 2. světové válce, v šedesátých letech 20. století, byl pomník přemístěn na komunální hřbitov na ul. Śluzowa, a v březnu 1998 na náměstí Plac Zamkowy.

Jenny Von Bary-Doussin /1874 – 1922/

Talentovaná sochařka, dcera pána Etienne’a Doussina a Jenny Latermann. Po absolvování uměleckého studia v Drážďanech otevřela vlastní pracovnu. Později se odstěhovala do Berlína a pak do Mnichova. Slávu ji přinesla poprsí známých operních zpěváků a hudebních skladatelů, např.: Richarda Wagnera, které bylo možné obdivovat v operách Hamburku, Braunschweigu, Magdeburku. Kritiky okouzlila všestranností svého talentu. V její umělecké tvorbě lze najít odlitky v bronzu – oslňující lehkou formu postavy mladých děvčat a realistické zobrazení zvířat, a také poprsí provedené v kameni a náhrobní pomníky vzorované na starodávném umění a velkorozměrné monumentální basreliéfy v surových zjednodušených formách – k té poslední skupině patří bolesławiecké umělčiny práce: basreliéf na radnici a dva basreliéfy v interiéru dávného Městského lázeňského podniku.

Městský lázeňský podnik, dnes budova sportovního střediska MOSiR na ul. Zgorzelecka čp. 52 – basreliéfy J. von Bary-Doussin (39)

Práce Jenny von Bary-Doussin byly umístěny na východní stěně koupaliště. Mezi dvěma basreliéfy byl umístěn text /dnes již neexistuje/: „Przybywajcie, śpieszcie do tego miejsca, które przyjaciel wam przygotował, abyście po wspaniałym pokrzepieniu, pełni sił mogli dalej iść.” („Přicházejte, spěchejte k tomu místu, které vám připravil přítel, aby jste mohli po skvělém posílení plní sil jít dál.“) Námětem basreliéfů jsou dva kontrastně sestavené výjevy: proti představení unavených a vyčerpaných lidí je postaven výjev ukazující radost a vitalitu těch, kteří pečují o svou fyzickou kondici. Sochy byly umístěny v budově koupaliště, které bylo postaveno v letech 1914-15 z prostředků vdovy po M. Taemmerovi. Při jejím projektování byla využita bašta, která kdysi patřila k městskému fortifikačnímu systému. Architekt harmonicky spojil v jeden celek moderní areál koupaliště, středověkou baštu a budovu exkluzivních lázní, postavenou ve slohu severní renesance v roce 1895.